Historie v kostce

O tvrzi na Libuši je tradičně uváděný první zápis z roku 1321, kdy ji měli dobýt měšťané starého města pražského. V jejich držení pak měla být až do třicetileté války. Podrobný výzkum z roku 2009 zaměřený na veškeré zprávy a jejich souvislosti o Libuši však zpochybnil samotnou existenci obce v období středověku. Podařilo se prokázat, v roce 1647 Libuš nebyla vypálena, neboť není jmenována v žádném z pramenů, kde by se v takovém případě objevila. (Kontrolu představovala sousední obec Paběnice vyhořelá v roce 1541.)

Soupis pěti držitelů usedlostí v Libuši (a dalších v Paběnicích) z urbáře založeném v roce 1688 tak přináší nové otázky. Desky zemské ani jiné prameny v těchto letech Libuš při prodeji panství neuvádí a jsou předmětem zájmu aktuálního výzkumu.

Celé 18. století eviduje urbář na Libuši osm stavení a Libuš se objevuje ve fasích tereziánského katastru (1717). Nejstarší dodnes dochovanou stavbou (na místě pověstné tvrze) je zájezdní hostinec, který nechala vystavět kunratická vrchnost, které Libuš jako osada Kunratic náležela. Zajímavostí této stavby (dům čp.1) je styl vrcholného baroka s přináležející barokní zahradou. Z té se do současnosti dochovalo její obvodní zdivo včetně jednoho čtvrtkruhového nároží. 

Rozvoj obce je spojen s chovem hus, jehož začátky lze datovat do poloviny 19. století s rozvojem v letech 70. Tehdy také obec s již třemi desítkami domů znásobila počet obyvatel. V období první republiky pak velcí husaři tzv. lifranti vyváželi husy nejen na pražské trhy, ale také do zahraničí, zejména Německa. V roce 1933 došlo k osamostatnění osady Libuš od sousedních Kunratic a v roce 1968 byla připojena k Praze. Po připojení Písnice v roce 1974 byli na vlastní žádost obě obce spojeny pod společný národní výbor a dnes tvoří nečíslovanou MČ Praha-Libuš.